„Každý sportovec má své cíle a sny a většinou (nebudeme si nic nalhávat) jsou tím medaile. Ty bronzové, stříbrné a zlaté kovy, které pak doma stejně někde pověsí a když se na ně jednou za čas podívá, hned mu naběhnou v hlavě vzpomínky. Když se doma podívám na své dvě nejcennější medaile, vzpomenu si na tu nekončící dřinu, nespočet tréninků a únavu v době přípravy. Na nervozitu a stres před závodem. Vzpomenu si na ty silné emoce, když jsem dokázala otočit zápas, nebo porazit žebříčkově silnějšího soupeře. Na tým, který mě celou dobu podporoval z tribuny nebo z rozcvičovny a hnal mě dál. Na oporu v trenérovi během přípravy, ale i v rozcvičovně a na zápasišti. Na radost a slzy v očích, které se nám vehnaly oběma do očí po dosažení výsledku, té vysněné medaile. Ale nakonec si člověk stejně uvědomí, že to jsou právě ty vzpomínky, co ho ženou a motivují dál. Vzpomínky si nekoupíme a zůstanou s námi napořád.”