Máme tu středu a ta je ve znamení dalšího dílu naší série. Dneska se s vámi podělí o své zážitky jeden z nejdůležitějších členů našeho klubu a tím není nikdo jiný než trenérka Domča!
"Děkuji za nominaci do seriálu za oponou:-) Tak já závodila v době, která byla érou nejúspěšnejších českých kumiťaček Petry Pecekové, Petry Piskačové a Radky Krejčové, takže se mi nesoutěžilo zrovna snadno - dostávala jsem od nich tzv. "na budku" :-) Také jsem si jezdila pro výprask na Slovensko od mistryně světa Evy Medveďové, kdy jsem s ní skoro pokaždé zažívala svůj osobní leteckej den, kdy mi dávala podmet za podmetem a já měla při zápase víc nohy ve vzduchu než na tatami a o jejích megarychlých kopech na mojí megapomalou odkrytou hlavu ani nemluvě. "Evi vůbec ti to nemám za zlé, máš stále můj obdiv" Ale aby to nevyznělo tak sebekriticky, tak jsem zažívala i hezké chvíle a sportovní úspěchy na soutěžním tatami a mám i spousty nezapomenutelných zážitků. Ale odstupem času převládají a jsou pro mě důležitější zážitky prožité spíše na soustředěních, kdy si spíše než na získané medaile vzpomenu jak jsme na legendárním soustředění Tameshi-wari přeráželi skoro celou noc cihly a pak jsme se masochisticky na ty rozbitý klouby ještě postavili na pár minut na kloubníky, běhali jsme uprostřed noci skrz ledovej rybník a nebo ani trochu orientační běh v hlubokým temným půlnočním lese, kdy jsme se na 3 hodiny úplně ztratili a můj táta trenér nás vůbec nehledal. A také vzpomínám na soustředění na Slovensku s panem Longou, kdy nám v noci slovenští chalani ťukali na dveře s větou: "Dominika dcérka moja otevri tady taťka Faktor:-)" A soustředění v Albrechticích, kam jezdíme pravidelně už asi 20 let a pokaždé je to super a přinese to nové zážitky. Ke karate mě přivedl táta a díky karate mám přátele na celý život, mého muže a tudíž i naše děti a to všechno pro mě tvoří karaterodinu, která je pro mě to nejdůležitější. Osss"
V posledních dílech jsme poněkud zanedbávali slečny, kterých je u nás v klubu taky nespočet. Dneska Vám proto představíme Adélku Průchů, která je současnou členkou státní reprezentace a její jméno se objevuje i na naší Zdi slávy v souvislosti s mládežnickými ME a světovými ligami, kde nasbírala 7. a 9. místa. A protože Adélka je člověk, který se opravdu ničeho nebojí, tak se s námi dneska podělí o svůj poněkud ne úplně milý zážitek ze světové ligy v Mexiku.
Jelikož nejsem medailista ze světové ligy, ME nebo MS, ani malý nadějný závodník nebo bývalý závodník, který je sice už za zenitem (bez urážky Honzo, víš že tě mám ráda :-)), ale má spoustu zkušeností, tak jsem upřímně nečekala, že také budu “Za oponou”. S karate jsem toho zažila opravdu spoustu, něco se opakovalo, něco bylo jedinečné, hodně mých vzpomínek by dokonce muselo projít radikální cenzurou, aby vůbec byly zveřejnitelné... Jeden zážitek ale asi do konce života nezapomenu, a sice světovou ligu v Monterrey v Mexiku, která se konala v září 2019. Do Monterrey jsme přiletěli asi týden před samotným turnajem, abychom si z našeho pobytu odnesli také něco jiného, než pouze halu. No v tu dobu jsem ještě netušila, co přesně si odnesu. Jakožto člověk, který rád poznává nové věci, jsem prvních pár dnů prováděla spoustu gurmánských experimentů s místním jídlem, které ale moje tělo nepřijalo vůbec dobře, a asi 4 dny před turnajem jsem začala mít velké střevní potíže. O dva dny později jsem šla na registraci, protože jsem se cítila o trochu lépe a nechtěla jsem ztratit možnost zápasit. Byla jsem nahlášená do kategorie juniorky -53 kg, ale díky předchozím dvěma dnům jsem málem navážila do -48. V den turnaje pro mě bylo rozlosování nebo to, na kterém tatami budu zápasit, úplně irelevantní, svou pozornost jsem upínala na zmapování všech záchodů v hale. Prohrála jsem v prvním kole 1:1 na senchu proti Brazilce, čímž pro mě turnaj skončil. Ale moje kimono zůstalo bílé a to pro mě bylo to největší vítězství :-). A jaké z toho plyne ponaučení? Hlavní je se z toho nepo*rat!
Dnes jsme se rozhodli Vám představit jednoho, ze služebně nejmladších členů TJ Karate - Kubu Dvořáka. Kuba se u nás v klubu stará především o kvalitní regeneraci závodníku a dneska nám prozradí, jak se k nám vůbec dostal.
Dnes máme neděli a to znamená, že je tu další díl z naší série “Za oponou”! O svoji první velkou zkušenost se s Vámi podělí pro změnu jeden z našich mladších závodníků Ondra Bednář.
Dneska jsme zabrouzdaly do starších vod a oslovily jednoho z našich nejzkušenějších závodníků a bývalého reprezentanta Honzu Kočího, Ten se námi podělí o svůj zážitek z akademického MS 2008.
Dneska je neděle, a tudíž čas na druhý díl našeho seriálu. Dneska se s námi Monča Bürgerová podělí o svůj triumf z Akademického Mistrovství Evropy.
“Abych pravdu řekla, na akademičky jsem jela jen za sluníčkem a za zážitky, rozhodně jsem nejela za tím nejlepším možným výsledkem. Celou dobu jsem od všech poslouchala, jaká bude týden v Záhřebu jízda a opravdu byla.... jen trochu jiná než jsem původně čekala. Do prvního kola jsem nastupovala s pocity “hlavně zvládnout ty 3 minuty” a než jsem se nadála, bylo 9 vteřin do konce semifinálového zápasu a já vyhrávala 3:0. Jediný, na co jsem v tu chvíli myslela bylo, že zítra už fakt nechci zápasit. Chtěla jsem tu párty, kvůli který jsem přijela.
Párty jsem se nakonec vzdala a i kdyby finále dopadlo jakkoliv, nikdy bych nelitovala. Jak to dopadlo ale asi všichni víte...
A abyste si i z dnešního dílu něco odnesli, tak jen na závěr: Nikdy neztrácejte naději, život Vás překvapí právě když to nejmíň čekáte! Myslím, že jsem toho důkazem”
První díl naší série “Za oponou” je tady! V tomto díle se s vámi podělí Martina Šáchová o své zkušenosti spojené s medailemi na evropském šampionátu a mládežnické světové ligy.
